Čím jsem starší, tím lépe to vidím. Nějak mě to začalo dohánět. Podílí se to na rozhodnutích všedních dnů, na krocích, který můžou vést k podobným výsledkům, jako před desítkami let. Před tím, než jsem sama byla na světě…

Je to jak další vrstva omítky, která začíná praskat. A stejně ten štětec občas beru do ruky a táhnu.

Táhnu to s sebou. Táhnu stejným směrem, jako moji rodiče. Přetírám tu vybledle meruňkovou vrstvu, vzdorovitě volím jiný odstín, který je ve finále to samý, akorát…v bledě modrým.

Stále častěji se slyším vyslovovat věty vlastní mámy, spatřuju svoje předky ve vlastních gestech a reakcích. Pozoruju strachy, který jsem nikdy neměla, poslouchám omezující přesvědčení, která se tu vzala jakoby zničehonic.

A tak beru špachtli a jdu zjistit, co to tam všechno je. Seškrabávám vrstvy omítky díky terapii a poznávání hlubších částí sebe sama. A vidím, že učit se rozpoznávat svoji rodinu ve vlastních krocích a nebát se je přehodnotit a třeba i pustit je sakra léčivej proces. Co všechno ve tvým vlastním životě má tahle Zavařenina pod kontrolou? Co si ještě pořád táhneš z dětství a fakt nemusíš? Najdi to a vezmi špachtli, neboj se prachu, který ti přistane na ramenou a na vše kolem tebe při seškrabávání vrstev, které tě jen oddalují od sebe sama. Nemusíš se dostat až na cihlu, stačí pár a uvidíš, že budeš o něco lehčí.

Když jsem si kdysi uvědomila jsem si, jak jsem se vším propojená – jak všechna moje rozhodnutí mají svou váhu a dopad – bylo to fascinující a těžký zároveň. Navštívil mě stav, kdy jsem na svým talíři neviděla zeleninu, tofu a rýži, ale uhlíkovou stopu a spotřebu vody na pěstování těchto surovin, na jejich balení, dovoz…

A občas jsem se v supermarketu nemohla hnout z místa, protože všechno kolem byl jen plast, uhlíková stopa nebo surovina, která nadmírou pěstování ničí naši zemi. Chtělo se mi zařvat na babičku, co má v košíku chleba od Penamu, protože byl prostě levnej, a do jednotlivých sáčků bere po jednom kusu pečiva. Měla jsem kecy na rodiče a jejich každodenní konzumaci masa, mlíka…

Tahle zavařenina nás navštěvuje v podobě katastrofických scénářů míhajících se před očima. Myšlenek, který oslavují vůli vstát s postele, vyjít ven a podílet se na růstu týhle společnosti. Vyjít ven a koukat na další louku, kde staví Penny market. Dívat se na šňůru aut, ve kterým je jen jedna jediná osoba, jako by neexistoval jinej způsob dopravy po městě.

Environmentální žal může jednoho dostat do hluboké deprese, není radno jej brát na lehkou váhu.

Já sama se s FOMO setkala hlavně v kontextu sebe-rozvoje. Měla jsem pocit, že se všichni rozvíjí, cestují, poznávají, posouvají. A já jsem tady a prd se děje. Že prostě pořád dělám něco špatně, protože dělám něco jinak a jinde.

FOMO mi komplikovalo vztahy. Měla jsem často pocit, že mě ostatní mají MÉNĚ RÁDI, protože se mnou nezažili dost společných situací. Občas jsem se na sílu nacpala někam, kde jsem si ve finále připadala trapně. Moje chování nebylo přirozený a můj motiv byl „hlavně nepřijít o nic dalšího”.

FOMO není radno podceňovat. Dokáže tě dohnat do stavů úzkosti, roztěkanosti nebo pocitu marnosti. Dnes FOMO stále vnímám ve svý přítomnosti, ale už dávno vím, že to neznamená, že je MOJE. Dokážu se ho rychle zbavit tím, že ji pojmenuji a nahlas si řeknu, co CHCI OPRAVDU TEĎ DĚLAT.

Tahle mrška se rozmnožila v době COVIDu. Nachytala jsem samu sebe, jak starostlivě krčím čelo, jak přitakávám na obavy druhých, používám fráze typu ,,Nojo, kdoví, jak to s náma bude…” a do konce e-mailů vkládám přání pevného zdraví v “této těžké době”. A to se mi přestalo líbit, protože tohle smíření se zavání pasivitou. Zacouvání do tenat kolektivního strachu, za kterej neneseš ve finále žádnou zodpovědnost a jen se vezeš se zbytkem společnosti je vlastně easy. Hodit to všechno na dobu. Obávat se, kolektivně.

A pak? Pak v tom žijem všichni a začnou to opakovat naše děti, začnou starostlivě krčit svoje malý čelíčka. A tak se sama učím zbytečně věci v životě NEZHORŠOVAT (což umím parádně).

Starosti vždycky nějaký byly a budou a mít společného nepřítele spojuje, co si budem. Jenže když se kolektivní strach stane součástí naší identity, přestaneme být vděčný za to, co v životě máme. Za to všechno další, z čeho strach mít nemusíme. A to je sakra škoda.

MĚLBYCH OBECNÝ miluje novoroční předsevzetí, návštěvy rodičů, blížící se plavkovou sezónu, jarní detox, setkání spolužáků po letech a další podobně radostná období a události života.

MĚLBYCH ti ubírá energii, kterou můžeš využít daleko radostněji.

Co bys měl/a dělat podle svý rodiny nebo kamarádů? Co bys měl/a dělat podle společnosti, Instagramu, školního řádu? Jakej fesťák bys fakt neměl/a propásnout, kterou zemi bys už jako vážně měl/a navštívit, kterej wellbeingovej návyk bys už jako opravdu měl/a zařadit do denního repertoáru…?

Nezdá se to, ale všechny tyhle Mělbychovi příkazy a potřeby nás hrozně vyčerpávaj a často zdržují od toho, co dělat chceme.

Porucha příjmu potravy (PPP) je součástí mýho života a i přes ty roky, kdy jsem s ní byla v Bohnicích, se pořád vkrádá do vztahu s partnerem, do společných okamžiků s přáteli, s rodinou. Když je někdo závislej na alkoholu, vyhýbá se hospodám, akcím a lidem, který se rádi napijou. S drogama, cigaretama a hazardem to stejný.

Ale vyhni se tématu JÍDLO. Vyjdeš z domu a hned: reklama na tramvaji na rozvoz jídla, pak procházíš kolem pekařství a lahůdek, přečteš si na plakátu, že budou farmářský trhy, ucítíš římskej kmín z indický restaurace na rohu, projdeš kolem kluka, co jí kebab a za ním vidíš ve výloze novou kuchařku, co ti zaručeně pomůže zhubnout a do toho píše kámoška, že tě zve na večeři. Neutečeš před tím.

Z anorexie se mi po letech vyklubalo psychogenní přejídání, se kterým jsem se léčila na adiktologii. Přejídání přináší stavy sebeznechucení, marnosti a méněcennost. Stavy, kdy to chceš skončit – jen kvůli debilnímu jídlu. Ale paradoxně se tvoje pozornost obrací stále k tomu samému:

Jedem na výlet? Ok, ale co připravím k jídlu.

Jdeme ven? Tak to bychom mohli rovnou nakoupit…

Jdeme do restaurace? Super, těším se, jídlo = bezpečí… Ale…co když se tam přejím? A proč mám jezení spojený se stavem bezpečí a pocitem, že je všechno v pořádku?

A tak se přejídám, aby ten pocit neodešel, aby ta chvíle konzumace jakékoliv potraviny neskončila. A pak, s obrovským pocitem viny, pláču a přeju si, aby tenhle den už skončil a já mohla začít s čistým štítem. Od začátku.

A byť si jídlo spojuju s radostí, tak paradoxně hltám, protože se vlastně stydím, že jím. Chci to mít co nejrychleji za sebou. Abych mohla vytrávit a pak se mohla zase najíst a zase cítit to chvilkový bezpečí a kručení v břiše. A nebo nejíst. Potrestat se, na večeři už nic, dneska si to ZASE NEDALA.

Jakákoliv forma PPP by neměla být zlehčována a ne, rozhodně jí netrpí jen ti, kteří jsou štíhlí až hubení. Jestli ses v tomhle příběhu našel / našla, nestyď se si říct o pomoc. Ok?

Katastrofické scénáře na počkání, stačí malý podnět a tvoje mysl produkuje osnovu kvalitní detektivky. Ale vážně…věděl/a jsi, že spousta lidí doprovází katastrofické myšlenky a silné pocity strachu, díky kterému se těžko žije naplno? A že se za to stydí?

SCÉNÁROVIČ CATASTROPHICUS se vyskytuje se kdekoli, kde je mysl silnější než intuice a kde je duševní pohoda jakkoli narušena. Vidíš to auto havarovat, to dítě spadnout, tu starou paní na ulici umírat, vidíš sebe v naprosté samotě po smrti rodičů… a další “radosti”. A někdy to nejde ovládnout. Léčba: hlavně se neobviňovat! Nejsi to ty, je to tvoje přetažená mysl, tvůj strach či tvoje diagnóza. Čapni toho dramatickýho pisálka za šosy, hoď do sklenice a jakmile zase přijde, s úsměvem zkritizuj neoriginalitu jeho scénářů.

Sebesabotáž aneb sebelimitující přesvědčení je potvora, která nás oddaluje od kvality nebo způsobu života, který fakt chceme. Kdysi mě ke kreslení téhle zavařeniny inspirovala otázka: „Kdyby ses prošla galerií své duše a obrazy tebe samotné tak, jak se vnímáš, popisuješ a toho co říkáš, co by tam bylo? A líbilo by se ti to?“

Tak jsem to zkusila a na stěnách visely obrazy s tímhle poselstvím:

– na tu práci nemám, neumím to dost dobře

– nemám normální peníze a asi nikdy mít nebudu

– do tý země se asi nikdy nepodívám, drahý letenky a tak…

– musím se zařadit a najít si průměrnej full time job

– nejsem až tak dobrá kreslířka na to, abych měla svůj projekt

– úspěšný podnikání je pro mě nedosažitelná meta

– tohle či tamto nikdy nepochopím a nepůjde mi to

– mám problémy s jídlem

– dobrej život si musím zasloužit

….a tak dále.

Co se stane, když se vidíme takhle? Dětskou zvědavost a radost z toho, že vůbec něco můžeš dělat, nahradí limitující přesvědčení. A to pak žít, to je jak operovat s obřím jeřábem na staveništi. K jeřábu nemáš manuál a když se pokusíš postavit něco většího a lepšího, zboříš přitom půlku baráku. Protože impuls k pohybu možná vyšel ze zápalu NĚCO UDĚLAT, ale během toho přišla na staveniště SELF-SABOTÁŽ, rozptýlila tvou pozornost a ta blbá tvárnice spadla a rozflákala se.

A tak si říkáš, proč to vůbec dělat, spolkneš prach a jdeš domů.

Při práci se sebe-limitujícími přesvědčeními mi docela dobře funguje jedna věc: NASRAT SE. Na ty věty, který vlastně ani nejsou tvoje. Na to, o co všechno tě okrádaj, když odřekneš akci, protože se necejtíš, jen z důvodu, že se podvědomě cítíš méněcenně. Na chvíli, kdy sis připadala krásná a božská a pak přišla zase ta malá mrcha a řekla, že ty jsi přece krásná nikdy nebyla, spíš ses musela snažit, abys někoho zaujala něčím jiným.

Seru na to. Jsem fénix, válím se v popelu, kterej občas vdechnu a nebojím se spálit další a další překážky. A přesto cítím strach, protože pálím části sebe sama a to bolí. Malá smrt s každým škrtnutím zápalky. Věci, kterých se držím tak urputně, že jsem úplně zapomněla proč.

Ale vím, že v tom nejsem sama. Vidím svoje talentovaný kamarády, jak si schovávaj nápady do šuplíku a nevěřej si. Vidím holky, který jsou skvělý, jak v době dusí poznání na rande, protože ten kluk je přece jinej level. Co tam máš ty?

Srovnávat se s nějakou zdánlivě „nedosažitelnou“ bytostí a cílem nemusí být tak hrozný. Může to být naše inspirace na cestě, po který jsme se vydali. Jenže pak je i chorobný srovnávání se s každým ve tvým okolí. „Ideálně“ s tvou nejlepší kamarádkou/kámošem. A to už pak není taková sranda, protože to může narušit váš vztah nebo ho minimálně

trochu pošramotit. Není úplně příjemný, když se vedle tebe někdo stále křečovitě snaží být bezchybnej. Proč? Protože ho dřív nebo později začneš zrcadlit.

Nabydeš pocitu, že by ses teda taky měl/a začít vybrušovat v diamant. Ale zatím se cejtíš jen jako kus blbýho křemene.

Jednou jsem potkala pána, kterej mi řekl, že srovnávání je slepá ulice. Od tý doby na to pamatuju, protože to dělám dost často. I po těch letech, kdy moc dobře vím, že každej z nás je jinej, má jinej cíl i cestu, kterou se k němu vydal… ale jsem taky jen člověk a někdy tady s panem SROVNÁVAČEM ZEVRUBNÝM trávím i celý dny.

Dny, kdy je mi na nic, nechci se s nikým vidět, protože mě to srovnávání vyčerpává a každej se i jeví jako nepřítel a zároveň idol. Mindfuck jak sviňa, já vim.

SROVNÁVAČ ZEVRUBNÝ je živen především zážitky a úspěchy ostatních, dokáže mistrně upozadit všechno, čeho jsi dosáhl/a a tvoje zážitky přelepit nálepkou s nápisem ,,nic moc”. V podstatě na všechno, co děláš nebo zažíváš má nějaký ALE a čím vím zajímavých lidí potkáš, tím větší je riziko jeho výskytu. Tedy…pokud se rozhodneš ho krmit.

Co ti od něj může pomoct? Tak třeba chvíli pozorovat a NEHODNOTIT. Připomenout si, že jsi kompletní a jedinečná bytost se svou vlastní zásobárnou zážitků a taky, že v tom srovnávání nejsi sám/sama.